10
Jan
2019
16:02 PM

Dairy Farm Assistant aneb jak to ve skutečnosti chodí na mléčné farmě

5 minuty, 20 sekund

Jelikož na Northlandu nebyla v zimě sezóna žádného ovoce ani zeleniny, byl trochu problém sehnat práci. Jediné nabídky, které se nám objevovaly, byly z mléčných farem, protože začínala calving season neboli období rození telátek. Největší nápor mají farmy od začátku července do konce září a proto shánějí posily. Většinou nás však majitelé odmítali, protože jsme neměli žádné zkušenosti a přeci jenom svěřit takovou fyzicky náročnou práci lidem z kanceláře nemusí být ten nejlepší nápad, což jsme sami brzy zjistili.

Po obvolání spousty farem a rozeslání hromady e-mailů se nám ozval pár vlastnící menší mléčnou farmu s 350ti kravami. Na celou farmu byli sami a vždy na calving season si sehnali nějakého backpackera, který jim vypomohl. Plní očekávání jsme se tedy na konci července vydali na samotu poblíž města Dargaville. Od majitelů jsme k dispozici dostali vlastní baráček za cenu 120 dolarů týdně, což je na Nový Zéland skvělá cena. Široko daleko se nenacházelo vůbec nic, pouze pastviny s kravami. Nevýhoda bydlení byla, že zásobárna vody pocházela z velkého barelu, do kterého přitékala dešťová voda a když pár dní nezapršelo, byli jsme bez vody.

new zealand

new zealand

První den jsme si oblékli montérkovou kombinézu a v 8 ráno vyrazili autem na farmu. Práce se ukázala být dost náročnou. Den probíhal tak, že jsme se ráno vydali mezi krávy, kde Kuba našel čerstvě narozená telátka, naložil je do klece za čtyřkolku, vyhledal jejich matky (dle placenty, která z nich vyčuhovala či dle roztažené vaginy), ty označkoval a telata pak na čtyřkolce odvezl do speciálního kravína. Předtím je osprchoval ledovou vodou a nakonec jim vydezinfikoval pupeční šňůry. Nejhorší bylo, že ho často pronásledovaly matky těchto odebraných telátek a smutně bučely. Já mezitím prošla kolem kravína a lopatou či hráběmi jsem přisunula trávu pro krávy, aby ji měly blíž a mohly se krmit. Poté následovala nejhorší část dne a to dojení. Ačkoliv dnes již všude mají automatizované dojičky, stále je s tím dost práce. Krávy se musí nahnat k dojičkám, což obnáší spoustu stresu. Krávám se to vůbec nelíbí a tak často stávkují, občas nějaká spadne a farmáři s nimi nemají žádné slitování, je to pro ně pouze produkt, ne živá bytost a to mi na této práci vadilo nejvíce. Není nic horšího než když kolem vás pobíhají splašené krávy, ze kterých často ještě padají placenty a hysteričtí farmáři nadávají, řvou a krávy mlátí. Když se krávy seřadi do řady k dojičkám, jdete dolů pod ně, takže nad hlavou máte spoustu kravských zadků, které samozřejmě vykonávají své potřeby a vám nezbývá nic jiného než před tím vším uhýbat. Poté omyjete hadicí všechna vemena a začnete postupně nasazovat dojičky a doufáte, že vás kráva nenakopne. Když se konečně zadaří, hlídáte, aby si kráva dojičku nesundala a pokud se tak stane, znovu ji nasadíte, dokud není vemeno úplně vyprázdněno. Krávy, které porodily, tři dny dojí speciální mléko. To se nazývá kolostrum a dává se do samostatných barelů, jenž se odnáší telátkům. Kolostrum je první tekutina mateřské mléčné žlázy, která se tvoří již před porodem. Neobsahuje laktózu, takže nevyvolává alergické reakce. Je to ve své přirozené podobě nažloutlá hustá tekutina. Nakonec se všem kravám vydezinfikují vemena, naženou se zpět do kravína a hadicí se silným proudem umyjete všechen nepořádek, který po nich zbyl.

Poté nastává nejpříjemnější část pracovního dne a to krmení telátek. Na větších farmách na tuto práci existuje speciální pozice Calf Rearer, protože na farmách o tisících kusech je mnohem větší počet telat než na farmách o stovkách kusů. U nás se rodilo denně průměrně tak pět až deset telat, takže Calf Rearer nebyl potřeba, ale i tak když jsme z farmy odcházeli, bylo už tam tak sto telátek a než se všechna nakrmila, nějakou hodinu to trvalo. V praxi krmení vypadá asi tak, že se vezme kolostrum a rozlije se do takových velkých koryt s dudlíky. Vy pak strčíte prst telátku do úst a tak ho navedete k dudlíku. Není to sranda, protože telátko je sice přisáté na váš prst, ale k dudlíku se mu moc nechce, takže se s ním občas musíte trochu prát a pak ho k dudlíku i odnést, což není sranda, když má třeba 40 kg. Když se přisaje, musíte ho hlídat a držet mu hlavičku. Další věc, s kterou jsem bojovala, bylo zabíjení telátek, která se zrovna nehodila. Pokud se narodil býček nevhodný na maso, rovnou ho zastřelili a dali na hromadu. Takže jsme pak chodili kolem hromádky mrtvých telátek s vyplazenými jazyky a říkali si, jak je svět příšerný a proč tohle vlastně podporujeme tím, že tu pracujeme. Poté většinou následoval oběd dlouhý třeba hodinu a půl, abychom si všichni dostatečně odpočinuli a pak jsmě dělali různé pomocné práce, které bylo v daný den třeba udělat jako například opravování plotů, čištění dojiček, prosekávání buše motorovou pilou, nahánění krav z pastvin zpět do kravína atd.

Suma sumárum se jednalo o fyzicky i psychicky náročnou práci, na kterou nerada vzpomínám. My byli placeni hodinovou minimální mzdou, což absolutně neodpovídalo té náročnosti. Na větších farmách jsou však peníze úplně jiné a dá se tam na osobu vydělat 4 000 a více dolarů měsíčně. Otázka je, jestli to někomu za to stojí. Po sedmi dnech tohoto utrpení jsme naštěstí byli z farmy vyhozeni. Byl to náš první vyhazov, který jsme v životě dostali, takže se to trochu dotklo našich eg a ačkoliv nám bylo řečeno, že můžeme zůstat pracovat ještě dva týdny, atmosféra byla tak napjatá, že jsme skončili po dalších dvou dnech sami. Práci jsme evidentně nezvládali tak, jak si farmáři představovali (spíš to bylo mnou než Kubou, protože jsem často farmáři ani nerozuměla, co po mně chce, když svým šíleným kiwi akcentem vyšiloval) a nám se zase nelíbilo zacházení se zvířaty.

Nakonec jsme zůstali ještě dva týdny bydlet v baráčku, který jsme od nich měli k dispozici a mezitím si hledali jinou práci. Poté přišlo znamení doslova z nebes, že je na čase vypadnout. V 7 ráno nás probudila příšerná bouře a najednou jsme uslyšeli obrovskou ránu, jakoby blesk udeřil přímo vedle našeho domu a když jsme se podívali z okna, zjistili jsme, že strom vzdálený od nás asi 10 metrů hoří zevnitř. Farmáři, které jsme o této události informovali, zavolali hasiče, kterým přibližně po pěti minutách hašení došla voda. Bylo nám tedy řečeno, že strom brzy spadne a je dost možné, že na náš dřevěný baráček, takže jsme se do hodiny sbalili a vydali se zase na cestu. Toť naše etapa ze života na farmě a už nikdy více!

new zealand

Komentáře: