30
Oct
2019
9:55 AM

Tongariro Alpine Crossing, nejkrásnější jednodenní track na Novém Zélandu

4 minuty, 18 sekund

Téměř dvacetikilometrová cesta vedoucí sopečnou krajinou patří mezi ty nejzajímavější na Severním ostrově Nového Zélandu, ale i mezi nejkrásnější jednodenní túry v celosvětovém měřítku. Pro milovníky Pána Prstenů je track téměř povinností, protože právě zde se nachází vrchol, který posloužil jako předloha pro Horu osudu – Mt Nguaruhoe, jedna z nejaktivnějších sopek světa.

tongariro

Na cestu jsme si přichystali dostatek vody a jídla na celý den a vhodné oblečení (zimní bundu, pláštěnku a hlavně pohodlné legíny). Jelikož jsme si nestihli pořídit kvalitní horskou obuv, na track jsme vyrazili s plátěnými teniskami, což samozřejmě nikomu nedoporučuji, sama jsem toho později litovala, ale o tom až později. Nutné je také mít sluneční brýle, na které jsem zapomněla a opalovací krém, protože nahoře to může slušně pálit.

tongariro

Jelikož v nejturističtější sezóně, čili cca od poloviny října do začátku dubna, došlo k omezení parkování na začátku tracku, museli jsme využít kyvadlovou dopravu na začátek a z konce tracku za cca 40 novozélandských dolarů. První shuttle vyjíždí v 6 hodin ráno a poslední se vrací v půl šesté večer, takže jsme na cestu měli téměř 12 hodin, což by nebyl problém, protože průměrná doba absolvování túry je 8 hodin, ale jelikož já jsem asi nejpomalejší člověk na Novém Zélandu, měli jsme to nakonec jen tak tak.

Parkoviště Mangatepopo – Rudý kráter

V 6 hodin ráno jsme tedy vyrazili prvním autobusem na začátek treku. Byl konec října a dle předpovědi to vypadalo na nádherný slunečný den s teplotami nahoře kolem sedmi stupňů Celsia. Ráno byla zima, ale již po první hodině jsem zahazovala zimní bundu a kolem desáté i mikinu. Začátek túry byl jednoduchý, asi pětikilometrová rovinka po pěšině a po fotogenických dřevěných lávkách. Již od začátku jsem byla z cesty nadšená, protože krajina je naprosto fascinující a úplně jiná než všude jinde na Novém Zélandu. Vrchol Mt Nguaruhoe, který se před námi tyčil ve své plné kráse byl ještě pokryt sněhem a již v autobuse jsme byli upozorněni, že ve vyšší nadmořské výšce je stále sníh a jedno z překrásných jezer, Blue Lake, je stále zamrzlé.

Po pěti kilometrech začala teprve ta pořádná sranda – nejobávanější část treku ,,Ďáblovo schodiště“. Na délce přibližně dva kilometry nás čekalo převýšení 340 metrů, takže jsme se pořádně zapotili. Zhruba v tomto úseku bylo možné odbočit z hlavní stezky a vyrazit na vrchol Mt Ngauruhoe, což je však poměrně náročný výšlap díky neznačenému a nezpevněnému povrchu a v zimě také hodně kluzkému, takže jsme za celý den viděli pouze jednoho jediného odvážlivce, který se na vrchol hory pokusil dostat, ale díky nepříznivým podmínkám to musel vzdát. Po prudkém výšlapu a následném odpočinku jsme pokračovali dál středem Jižního kráteru, kde sice byla rovinka, ale také spoustu sněhu, se kterým jsem až v takovém množství nepočítala, takže jsem již po pár minutách měla mokro v botách, s čímž samozřejmě přišel první pocit zoufalství a výčitek sobě samé, že jsem si měla vzít lepší obuv. Chůze ve sněhu byla docela náročná, protože jsem se bořila dolů a bylo tak třeba vynaložit více energie.

tongariro

tongariro

tongariro

tongariro

Po zdolání zasněženého terénu se přiblížilo další stoupání, tentokrát po hornatém terénu až na vrchol Rudého kráteru. Jelikož zde bylo stoupání opravdu hodně prudké a trochu technicky náročné, místy zde bylo k dispozici ocelové lano pro snadnější pohyb. To, co se mi však na vrcholu otevřelo za výhled, se snad nedá ani slovy popsat. Pohled na zasněženou Mount Tongariro, do hlubin Rudého kráteru a na okolní krajinu, která zahrnuje údolí Oturere, poušť Rangipo a pastviny Kaimanawa...to vše nás tu čekalo a my nevěděli, kam se dříve podívat! Doporučuji se na Tongariro Alpine Crossing vydat v období, kdy je nahoře ještě trochu sněhu, protože ten kontrast sopečné krajiny a zasněžených hor je opravdu neuvěřitelný.

tongariro

tongariro

tongariro

tongariro

tongariro

tongariro

tongariro

Rudý kráter – Blue Lake

Rudý kráter se nachází v nadmořské výšce 1868 metrů a z tohoto vrcholu se už jen klesá, to znamená, že tu nejhorší část cesty jsme měli již za sebou. Sestup ke smaragdově modrým jezerům Emerald Lakes je však hodně strmý a minimálně každý druhý zde spadne, včetně mě. Emerald Lakes jsou jednou z nejkrásnějších částí treku a jejích zvláštní zbarvení je způsobeno působením rozpuštěných minerálních látek. V pozadí již vidíte modré jezero, Blue Lake, které bylo v době naší návštěvy stále kompletně zamrzlé a vedla k němu zasněžená cesta. Jelikož jsem si zapomněla sluneční brýle, díky silnému slunci se mi od sněhu odráželo světlo do očí a chvílemi jsem viděla rudě, což bylo hodně nepříjemné.

tongariro

tongariro

tongariro

tongariro

tongariro

tongariro

tongariro

Blue Lake – Parkoviště Ketetahi

Z Blue Lake jsme to měli ještě 7,5 km do cíle, ale cesta byla již jednoduchá, s mírným klesáním skrze zlatavě zbarvené pláně. Poslední dva kilometry nás čekala ne moc zajímavá buš a museli jsme si hodně pospíšit, abychom stihli poslední shuttle, ale zvládli jsme to! Nohy mě bolely jako nikdy, hlavně chodidla a lýtka, ale věřím, že kdybych si vzala kvalitnější obuv a pomocné hůlky, bylo by to daleko jednodušší.

tongariro

tongariro

Za mě byl trek Tongariro Alpine Crossing to nejkrásnější a nejzajímavější, co jsem na Novém Zélandu viděla, a to i přes zástupy turistů, které tu denně projdou, takže se rozhodně nevyplatí vynechávat Severní ostrov během vašeho putování po Novém Zélandu, protože i ten toho má spoustu co nabídnout včetně úžasného Národního parku Tongariro.

Komentáře: